PhDr. Zdeněk Louženský
Josef Pekař se narodil 12. dubna 1870 v Malém Rohozci u Turnova ve vlastenecky orientované selské rodině, jejíž kořeny je možné v tomto kraji sledovat již od 18. století. Na formování jeho osobnosti měli kromě rodinného prostředí charakteristického letitými tradicemi českého selství vliv i vesničtí písmáci a z nich potom především strýc Černý z matčiny strany, jehož Pláč koruny české byl pro chlapce jednou z nejtrvalejších vzpomínek.
Na jeho citlivou a vnímavou povahu silně působila i romantická krajina Českého ráje s typickou siluetou Trosek, gotickými hrady i roubenými chalupami, skalními slujemi a borovými porosty. Byly to právě tradice rodného kraje a rodu, které se pro Josefa Pekaře staly jedním z rozhodujících impulzů při rozhodování o životní orientaci a profesi na straně jedné, na druhé straně pak v obdivuhodné syntéze prvním a vytrvalým zdrojem vědecké inspirace.
Jeho osobní život nebyl příliš šťastný. Dětství bylo tragicky poznamenáno nemocí a předčasnou smrtí matky a všech šesti sourozenců. Příčina smrti byla ve všech případech stejná – tuberkulóza. Josef Pekař žil v důsledku toho až do středních let života v neustávajících obavách, aby se tehdy tato téměř nevyléčitelná choroba neprojevila i u něho, a snad to byl i jeden z důvodů, proč neuzavřel sňatek. Otec se posléze oženil podruhé a z tohoto manželství se narodily dvě Pekařovy nevlastní sestry a jeden bratr. Všichni tito nevlastní sourozenci byli ovšem o mnoho let mladší, a tak chlapec přes dobré vztahy k nim vyrůstal prakticky v osamělosti.
V roce 1880, tedy v necelých jedenácti letech, přešel Pekař z turnovské školy na mladoboleslavské gymnázium, které se právě v té době císařským rozhodnutím z 25. září 1880 změnilo z klášterního ústavu piaristického řádu ve státní gymnázium. Ředitelem školy byl proto v době Pekařova příchodu člen piaristického řádu PhDr. Josef Justinián Hradilík (aprobace matematika a fyzika), od roku 1881 až do roku 1889, tedy po většinu Pekařových středoškolských studií, Norbert Hajnovský (aprobace zeměpis, dějepis, filozofie).
Pekař se stal žákem I. B třídy, kterou navštěvovalo 39 žáků. Již v této třídě se setkal s některými profesory, kteří výrazně zapůsobili na jeho duševní vývoj. Především to byl třídní učitel Vilém Kacerovský, profesor latiny, jehož si Pekař cenil jako výborného pedagoga a jemuž vděčil za dobré základy pro další studium jazyků, které byly v jeho další profesi nezastupitelné. Dále to byl katecheta ThDr. Jan Procházka, rodák z Kněžmosta, a tedy vlastně Pekařův krajan, autor celé řady učebnic, oddaný stoupenec filozofie Tomáše Aquinského, učitel náboženství nadaný neobyčejnou výmluvností. Josef Pekař mu podle vlastního vyjádření vděčil nejen za první uvedení do světa filozofie a duchovního života vůbec, ale i také za základy umění polemiky, které později ve své vědecké praxi rozvinul a bohatě využíval.
Nejvýznamnější vliv na Josefa Pekaře měl však z tehdejších učitelů mladoboleslavského gymnázia nade vší pochybnost (a zdaleka ne jenom na něj) mladý profesor PhDr. Hynek Konvalinka, s nímž se Pekař poprvé setkal v tercii. Konvalinka pocházel z velice vážené boleslavské rodiny, která měla úzké styky s rodinou pozdějšího Pekařova univerzitního profesora Jaroslava Golla. Pekař byl Konvalinkovým žákem od tercie až do oktávy, a to nejprve v přírodopisu a matematice, v septimě a oktávě potom ve filozofické propedeutice. Daleko významnější a pro Pekaře přímo osudový byl ovšem Konvalinkův vliv mimoškolský. Profesor Konvalinka žil totiž skutečně obdivuhodně bohatým kulturním životem a byl v tomto směru pro své žáky výtečným příkladem. Vlastnil na tehdejší dobu a boleslavské dimenze nevídanou knihovnu jak pro oblast vědecké literatury, tak i pro beletrii. Vedl své studenty v duchu atmosféry doby zejména ke studiu slovanských literatur a půjčoval jim díla Puškinova, Lermontova, Tolstého i Mickiewiczova. Jemu vděčil Pekař za své literární začátky. Vždyť první Pekařova práce, která byla vydána pod pseudonymem Jiří Douša (studenti podle tehdejšího středoškolského disciplinárního řádu nesměli publikovat), vyšla evidentně pod vlivem profesora Konvalinky. Jednalo se překlad díla L. N. Tolstého Sevastopol v měsíci srpnu a vycházela na pokračování v časopisu Čech v květnu až červenci 1888. Podstatně menší vliv naproti tomu měl na Pekaře jeho učitel dějepisu, tedy předmětu, který se stal Pekařovou vědeckou profesí, a to po celých sedm let – od sekundy do oktávy, profesor František Bareš. Jejich vztahy byly, mírně řečeno, chladné. Je jistě zvláštní, že student, který projevoval tak výrazný a horlivý zájem o předmět, byl ve všech čtrnácti klasifikačních obdobích hodnocen pouze známkou chvalitebný a stejně tak i na maturitním vysvědčení.
Vedle profesorů měli na Josefa Pekaře v době jeho studií na mladoboleslavském gymnáziu samozřejmě vliv i někteří spolužáci. Byl to především o rok starší rodák z Ohrazenic u Turnova, tedy sousední obce Pekařova rodiště, Josef Novák. Byl nejen vynikajícím studentem (studoval až do oktávy stále s vyznamenáním), ale na svůj věk už také překvapivě vyzrálou osobností, a stal se pro Josefa Pekaře rádcem, přítelem i vzorem. Josef Novák měl na studentské možnosti poměrně velkou knihovnu, které dominovali zejména romantičtí spisovatelé cizí i naši. Oba studenti se octli pod jejich magickým vlivem (zvláště spisy Byronovy a Goethův Werther byly jejich nejoblíbenějšími) a snažili se je napodobovat, což se projevovalo v oblečení (máchovský černý plášť s rudou podšívkou a nezbytná dýka), toulkách po starých hradech a zříceninách (Pekařův spolužák a přítel Jan Krejčí například vzpomíná, jak společně se „vydali na Michalovice a tam ve věži hledali jméno Karla Hynka Máchy, které podle místní tradice bylo na ní vepsáno samotným básníkem, kvůli němuž jsme se vydali také na Bezděz“), ale i v tom, že jak uvádí Zdeněk Kalista: „Celé večery a pozdě do noci sedávali při svitu měsíčním vzadu na dvoře domu, v němž bydleli, na zdi, oddělující tento dvůr od starobylého hřbitova svatohavelského a vzrušovali se nejen krásou podivné podívané na staré pomníky a figury náhrobní, představující dlouhou řadu životních osudů od století XVI. až do let skoro současných.“
Pekařův pobyt na Novém Městě boleslavském u Zouplnů, kde Pekař pobyl celou polovinu svých gymnaziálních studií (až do kvarty), znamenal pro budoucího historika opravdu mnoho. Jeho vliv – z četby, k níž Pekař přišel, i z celého utváření jeho – musel se mu tím intenzivněji vrýti v jeho duši, že byl pro něj podstatně připraven také dispozicemi z předchozích svých let. Silné přilnutí k domovu, které se projevovalo u Pekaře už od dětství, ona prudká, až vášnivá láska ke krásnému a výtvarně poutavému kraji, která jej charakterizovala jako málokterý jiný zjev našeho duchovního života až do samých kořenů – stavělo jej v novém prostředí, do kterého byl svými studijními lety přenesen, jaksi v samotu, a to zase ještě více než kohokoliv jiného. Jeho studentské vycházky za město – zejména v nižších třídách, kdy bydlil s Josefem Novákem – platily především těm výšinám okolo Boleslavi, odkud bylo možno dohlédnouti domů. Jednou vybíhá na Babu za Kosmonosy, odkud bylo možno vidět dobře do širokého úvalu střední Jizery až po Kozákov a Ještěd – jindy na Chlum k Dobrovici, odkud alespoň v toulkách kus téhož kraje se otvíral, a nedovoloval-li čas tyto delší procházky, zabočil alespoň v toulkách po městě někam na cestu ke Stakorům, z níž viděl v dálce Trosky – kus domova, kde snad právě v tu chvíli spočinul pohled někoho od nich, z daliměřického břehu.
A tato nostalgie – tak příznačně podtrhovaná ještě v pozdních vzpomínkách, byla jistě nad jiné vhodnou půdou pro vzrůst a bujení oné romantiky, do níž uváděly jej prostředí a styky zouplnovského bytu. Možno říci, že zde se formoval kus celého životního základu Pekařova: ona romantická polovina jeho bytosti, které byl dal tak silný výraz v úvodu své KNIHY O KOSTI i ovšem v jiných a jiných svých bohatých pracích – a snad i kus vnějších osudů, v nichž postoj romantického osamění byl po mnoha stránkách tak význačný.
Je možno konstatovat, že tyto vlivy byly při rozhodování o dalším zaměření gymnaziálního studenta Josefa Pekaře rozhodující. Své jistě sehrála i další skutečnost. V roce 1888 proběhly oslavy 200 let od založení mladoboleslavského gymnázia. Pro tuto příležitost byla připravována publikace, která by zachytila v širších souvislostech dějiny mladoboleslavského školství, pochopitelně s akcentem na dějiny gymnázia. Autorem nemohl být nikdo jiný než profesor František Bareš, který se rozhodl při zpracování archivních a jiných pramenů využít pomoci svých nadějných žáků, jimiž byli zejména J. V. Šimák a Josef Pekař. A tak touto „dobrovolně povinnou“ prací v archivu vedle soukromých zájmů a soukromého studia získal Josef Pekař další velice cenné zkušenosti a poznatky pro svoji budoucí vědeckou dráhu.
Výsledkem byly pak ještě na sklonku středoškolských studií první publikované historické studie:
Mistr Kezelius Bydžovský (Památky archeologické roč. XIV.)
Hrad Valdstein (Jizeran č. 32, 33, 35, 37, 39, 40 a 41)
Liber klevetarum (Jizeran č. 54 a 56)
Mladá Boleslav ve věcích minulých (Jizeran č. 60, 63, 64, 65, 67, 69, 71, 72, 73, 74, 77, 80, 82, 84, 86, 100, 101).
Všechny tyto studie děkovaly za svůj vznik době studií na mladoboleslavském gymnáziu a boleslavskému prostředí.
Josef Pekař jako maturant v roce 1888
Po maturitě studoval Josef Pekař historii na Karlově univerzitě (1888–1892), kde patřil k nejnadějnějším žákům profesora Jaroslava Golla, i když svým pojetím dějin byl blíže svému druhému univerzitnímu profesoru Antonínu Rezkovi. V roce 1893 byl Josef Pekař promován na doktora filozofie a svá vysokoškolská studia si v letech 1893 až 1894 rozšířil na univerzitách v Erlangenu a v Berlíně.
Po návratu do Čech vyučoval od 3. května 1895 do konce školního roku jako skutečný učitel dějepisu a zeměpisu na mladoboleslavském gymnáziu. V následujících letech působil jako prefekt Strakovy akademie a současně se podílel na přípravě edice Ottova slovníku naučného, pro který zpracoval pod značkou pkř celou řadu hesel z oboru historie a geografie.
V roce 1897 se Josef Pekař habilitoval na pražské univerzitě, v roce 1903 byl jmenován mimořádným a v roce 1905 řádným profesorem rakouských a po roce 1917 pak československých dějin. Byl dlouholetým starostou Historického klubu a více než třicet let redaktorem Českého časopisu historického. V roce 1909–10 byl zvolen děkanem Filozofické fakulty UK a v roce 1931–32 rektorem UK v Praze. V prosinci 1935 byl navržen na funkci prezidenta Československé republiky, kandidaturu však odmítl.
Josef Pekař zemřel 23. ledna 1937 a byl pohřben na hřbitově v Jenišovicích u Turnova. Jeho pohřbu se zúčastnila delegace mladoboleslavského gymnázia v čele s profesorem Zdeňkem Kamperem. Krátce potom bylo mladoboleslavské gymnázium přejmenováno na Státní československé gymnasium dr. Josefa Pekaře. Ne nadlouho.
Následující rozpad Československa a nacistická okupace vytvořily zcela novou situaci i v oblasti školství a výnosem z 23. 10. 1941 se název školy změnil na Reálné gymnázium v Mladé Boleslavi.