Úžasná dějepisná exkurze

07.02.2018 13:40

 

    Je pátek 26. 1. 2018. Poslední den v týdnu a já v neskutečném mrazu stojím před školou a sleduji otrávené obličeje lidí, kteří se pomalu sunou směrem ke škole a modlí se, aby byl tento den již za nimi. Naštěstí jsem dnes mezi tyto nešťastníky nepatřila, protože jsem ještě s dalšími čtyřmi studenty měla naplánovanou dějepisnou exkurzi do Prahy. Přesně v 7:45 jsme se srazili před školou s paní profesorkou Sobotkovou, někdo přišel s předstihem a někdo na poslední chvíli, že? Naštěstí byl čas na výbornou svačinu v podobě malých čokoládiček. Při cestě na autobusové stanoviště si spolužák Viktor neodpustil komentář k momentální politické situaci a my méně chytří v tomto oboru jsme jen napjatě poslouchali.

    Autobus přijel právě včas na nástupiště číslo 15 a mohli jsme se v klidu usadit. Zaujala jsem místo vedle Terky a fascinovaně sledovala její neskutečně rychlé skládání Rubikovy kostky, což pro ni očividně není žádný problém. Brzy jsme zase museli vystoupit a koupit si lístky na metro. Někteří si chytře zakoupili rovnou dva lístky, jeden na cestu tam a jeden na cestu zpátky. Byl tady však i nejmenovaný jedinec, co tak neučinil. Vystoupili jsme na stanici Karlovo náměstí. Paní profesorka byla tak hodná, že nás pozvala na čaj, což mě velmi mile překvapilo. Ještě jednou děkuji, paní profesorko. Po tomto příjemném posezení jsme už konečně vyrazili do kostela sv. Cyrila a Metoděje. Je to nádherný pravoslavný svatostánek s ještě zajímavější historií. Tak vzhůru dovnitř!

    Usadili jsme se v malé místnosti, kde jsme si měli vyslechnout tři přednášky. Hned v prvních minutách si jedna z mých spolužaček vytáhla sešit na poznámky a celou dobu si zapisovala každičké slovo, což nás ostatní trošičku vyděsilo. První přednáška o legionářích byla zajímavá a byla v ní spousta faktů. Co mě ale nejvíc překvapilo? To, že jsem většinu těchto věcí už věděla. Je vidět, že pana profesora Futteru pozorně poslouchám. Pán, jenž nám o tomto tématu přednášel, mluvil plynule, nahlas a věděl, o čem vypráví, a proto jsem celou přednášku dokázala udržet pozornost. Ne jako můj nejmenovaný spolužák, který si na chvíli „odpočinul“. Druhá přednáška na téma Sokol byla taky zajímavá, ale přednášející nebyla tak nápaditá jako ostatní. Samozřejmě na konci této přednášky si nám neodpustili rozdat letáky a nezkusit nás znáborovat do rodiny Sokolů. A konečně třetí přednáška. Pro nás asi nejlepší a nejzajímavější. S Viktorem jsme usoudili, že pan přednášející měl hlas jako zvon a super účes, a možná i proto nás tato přednáška o vybavení parašutistů zaujala nejvíc.

    Nejlepší část exkurze přišla hned poté! Detailní prohlídka celého kostela a krypty. Paní, jež nás prováděla, mě opravdu ohromila. Její projev a rozsáhlé vědomosti byly opravdu úžasné, to dávalo celému zážitku jiný rozměr. Při vyprávění a pohledu na kostel poskvrněný dírami od kulek a granátů jsme začali mít trošičku pochmurnější náladu. Malinký zachvěv smíchu nastal, když jsem málem shodila na zem nějaký starodávný obraz. To bych nebyla já, kdybych za den něco nezničila...

    Nejemotivnější zážitek ještě přijde. Zamířili jsme pomalu do krypty, kde byla neskutečná zima. Paní průvodkyně nám zhasla, abychom prý měli stejný pocit jako Kubiš, Gabčík a ostatní parašutisté, kteří se zde museli ukrývat. Musím vám říct, že to tedy nebyl vůbec příjemný pocit. Tma, zima, ticho... už jsem se vážně modlila, aby rozsvítila. Vsadím se, že Viktor se taky musel bát! Aspoň trošku určitě. Na konci prohlídky jsme naši průvodkyni odměnili bouřlivým potleskem a mohli jsme zamířit zpátky domů.

 

 

    Ještě jednou jsem se ohlédla za kostelem a řekla si, že jsem udělala dobře, když jsem se zúčastnila této exkurze. I kdyby to mělo být bez zásluh, jak řekl pan profesor. A mohla bych prohlásit, že to byla jedna z nejlepších exkurzí, jakou jsem kdy zažila, a to jich bylo mnoho. Ale teď už rychle do metra! Na koho jsme asi museli zase čekat? Ano, byl to Viktor, který si musel koupit lístek a, ano, neměl drobné peníze a se svou stokorunou jako frajer musel vystát frontu. Chvilku jsme si postáli v průvanu a poté mohli nastoupit i s Viktorem a jeho novým lístkem, ten si nejspíš schová na památku. Celou cestu jsme si nemohli sednout, tak jsme se museli držet oranžových tyčí. Pomalu se mi odkrvovala ruka a každou chvíli jsem padala na Terku, která ze mě musela mít opravdu radost.

    Stanice Černý Most! Vystoupili jsme a už jsem se rozhlížela, kde uvidím svého tátu. Vyzvedl si mě na nástupišti a své spolužáky jsem nechala jet domů samotné. Podle Viktora byla cesta opravdu náročná.

    Takto bych tedy ukončila tuto zprávu. Pan profesor by měl opravdu litovat toho, že s námi nebyl, protože to byla úžasná exkurze, i když byla dějepisná. :-)

 

    Johana Vondráková, 4. O