Jak proběhla Dějepisná olympiáda

28.01.2018 22:30

 

               Ráno 17. ledna 2018 jsme my, tři nešťastní studenti dějepisu a náš skvělý pan profesor Ladislav Futtera, vyrazili na okresní kolo Dějepisné olympiády. Strach z neúspěšného napsání testu a posměchu od pana profesora až do konce roku (a možná i déle) přebíjel pouze pocit vyhnutí se závěrečnému zkoušení z geologie a omluvy z dopoledního vyučování. Po srazu před knihovnou jsme vyrazili k Domu dětí a mládeže. Cesta je to sice velmi krátká, ale zatraceně nebezpečná, ovšem nejnebezpečnější se nakonec ukázaly schody, na nichž jeden ze studentů (nebudeme jmenovat) ztratil rovnováhu a nebýt pohotového zásahu pana profesora, který rozhodným pohybem padajícího studenta zachytil, bylo by nás málem o jednoho méně. Po překonání nástrah nepříznivého počasí jsme se zapsali a vpadli do místnosti, kde se měl odehrát tento těžký boj.

 

 

               Postupně jsme usedli ke stolům, a jak se rozhodující chvíle stále blížila, byli jsme čím dál tím více nervózní. Mě osobně, jakožto studenta, který víkend raději věnuje zábavnějším činnostem, nežli studování rozložení politických sil v parlamentu v roce 1920, velmi vyděsilo, když moje pečlivá spolusoutěžící vytáhla velice tlustý sešit popsaný poznámkami k období první republiky a začala jím listovat s pohledem zkušeného dějepisáře, kterého nemůže nic překvapit. Čas se již nachýlil a přišel usměvavý učitel dějepisu, bylo vidět, že ho těší vidět další generaci mladých inteligentních dějepisářů. Těžko říct, zdali mu úsměv vydržel i při opravování. Když jsem před sebe dostala test, vyděsila mě již první otázka, která rozhodně nebyla něco, co bych čekala, naštěstí se mi povedlo spojit mé rozsáhlé znalosti dějepisu v kombinaci se zeměpisem (dobře, ve skutečnosti šlo spíše o štěstí) a první otázkou jsem prošla, no a zbývalo jich už jen 26 a hromada podotázek. I když na štěstí nevěřím, nutno říci, že při mně tentokrát stálo opravdu celou dobu. V průběhu testu jsem si vytvořila jednoduché pravidlo a to, pokud se otázka týkala prvorepublikového spisovatele, napsat odpověď Karel Čapek, kupodivu ho autor testu měl asi velmi rád, jelikož to ve většině případů byla správná odpověď, a tak jsem brilantně jako jeden z mála studentů určila Karla Čapka, jakožto zakladatele české pobočky PEN klubu, ačkoliv jsem o PEN klubu nikdy neslyšela. Velmi mě vyděsila i poslední otázka, kdy jsme měli rozpoznat osobnosti na fotografiích, geniálně jsem rozpoznala Bohuslava Martinů, Karla Čapka (opět) a T. G. Masaryka (při psaní jeho druhého jména jsem se vždy zasekla), na poslední fotografii jsem spatřila rozcuchaného pána s knírem, a tak můj poněkud unavený mozek přišel s nápadem, že se jedná o Jiřího Stříbrného, z míry mě ale vyvedla následující podotázka: Kteří dva z uvedených pánů se věnovali hudbě? Po Bohuslavovi Martinů jsem přemýšlela nad druhým mužem, ale došla jsem k závěru, že opakovat Karel Čapek by se již nemuselo vyplatit, že Jiří Stříbrný pravděpodobně výstupy v parlamentu nezpestřoval pěveckými čísly, a protože jsem si nevybavila žádnou Masarykovu symfonii, došla jsem k názoru, že se nejedná o pana Stříbrného, nýbrž o pana Janáčka.

 

 

               Po odevzdání testu následoval rozbor správných odpovědí, což nás patřičně vyděsilo, především soudím mého soupeře, který se mnou sdílel stůl, a nevím proč, i své odpovědi, a který měl podobnou taktiku jako já s Čapkem, jenže on vsadil na pana Beneše, ten ale naneštěstí pravděpodobně nebyl autorovým nejoblíbenějším politikem, takže jeho jméno zaznělo pouze jednou, a to v jiném kontextu, než si můj spolusedící přál. Následovala velmi dlouhá pauza čekání na výsledky, během níž měl nejeden student chuť popadnout všechny věci a přestěhovat se daleko, kde o něm nikdo nikdy neslyšel. A poté přišlo vyhlašování výsledků. S každým dalším jménem jste se pak modlili, abyste nenásledovali vy, nějakým zázrakem se ale stalo, že jsme obsadili 4., 3. a 1. místo, což rozhodně nebyla zásluha pana profesora (no, popravdě, z velké části asi byla, ale nesmíme mu moc zvyšovat sebevědomí, ať máme ve škole klid). Po cestě zpátky do školy panovala mezi námi již poněkud klidnější atmosféra, pan profesor mi doplnil mé chabé poznatky o rozložení politických sil v parlamentu vyprávěním o transformování strany Mladočechů do Národních demokratů a následně do Národního sjednocení, kdy vždy šéfoval Karel Kramář. Při návratu si samozřejmě pan profesor nepozapomněl postěžovat na vedení našeho města, jak je jeho tradičním zvykem, a vrátili jsme se zpět ke své výuce. Pro naše učitele cizích jazyků bych ráda zdůraznila, že jsme rozhodně nemohli jejich hodinu stihnout, a rozhodně jsme ani chvíli nestrávili posedáváním v klubovnách. Nyní nás všechny čeká už jen krajské kolo (nebo snad i republika?), tak nám držte palce!

 

Klára Marková